pondělí 18. května 2015

Kritika: Olga Barényi - Pražský tanec smrti (1958)

Praha tancující v rytmech smrti, pomstychtivosti a režijního pojetí závěrečných dnů války. Město se ocitá v chaosu, mezi odbojovými organizacemi je tvrdá konkurence, s Němci se nakládá mnohdy hůře, než s oběťmi a vězni behěm války. Barenyiové vidění velké dějinné události je černo-bílé a jednostranné, pouze z pohledu strany německé, která je obětí bezpředmětného a bezdůvodného násilí a zla Čechů, kteří neváhají pronásledovat i německé Židy, cikány či Maďary.  

Nesmírně detailně a perfektně napsaná knihá, leč jen jednostranná. Tvrzení Barenyiové na začátku, že jde o holou skutečnost, je tak jen tvrzením čistě subjektivním a založeným jen na německé perspektivě utlačovaného národa, nikoliv na snaze postihnout Pražské povstaní opravdu dvojace.  


Černo-bílost je negativem, na druhou stranu nás nutí k zamyšlení, přehodnocení a demytizování velké dějinné události, kterou nelze vidět nekriticky ani z jedné strany. Pro Čecha nejspíše nepříjemné čtení, ale to jen na první pohled - na ten druhý nesmírně reflexivní a promyšlené, byť třeba vůči české straně nespravedlivé, rozkrývá mnohoznačnost jakéhokoliv velkého konfliktu v lidské historii. A v tom tkví smysl románu - poukázat a podnítit k nezaslepenému přijímání čehokoliv.

Recenze: Mumford & Sons – Wilder Mind (2015) – Tak trochu jinak

Obal
Londýnská kapela Mumford & Sons si za osm let své existence vydobyla stabilní pozici v hudebním světě. A to nejen díky dvěma vydaným albám, která debutovala na předních příčkách prodejních žebříčků ve Velké Británii i Spojených státech amerických, ale i prestižním cenám Grammy, Brit Awards či Billboard. 

Poslední nahrávka s názvem „Babel“ vyšla v roce 2012 a získala zlatý gramofonek v kategorii nejlepší album roku. Kariéru zkrátka Mumford & Sons začít lépe nemohli. Byla to deska plná folkově laděných rockových balad inspirovaných britským venkovem. Tak jsme si kapelu ostatně zaškatulkovali i celkově. Jenže na třetí desce se Mumford & Sons rozhodli vydat trošičku jiným směrem a nálepku zahodit. Vyšlo jim to? To je samozřejmě otázka, kterou se pokusíme zodpovědět v průběhu recenze.

Novinka nese název „Wilder Mind“ a obsahuje dvanáct skladeb s celkovou stopáží 49 minut. Hned úvodní „Tompkins Square Park“ dává jasně najevo, že folkové rytmy z aktuální nahrávky ve velké míře zmizí. Jednička začíná pomalu a graduje jen postupně. Do popředí vstupují kytary a popově rocková lineárnost. To platí i o dvojce „Believe“, která je jednou z nejsilnějších skladeb co do kompozice i obsahu. V parádním refrénu Marcus Mumford zpívá, že neví, jestli věří a vlastně ani neví, jestli tomu, co říká, uvěřit chce. Skvělou dvojici doplňuje třetí rocková „The Wolf“ a rychlá „Wilder Mind“, kvalitativně se svou hitovostí řadící hned za „Believe“.

V „Just Smoke“ a „Monster“ Mumford & Sons zpomalují. Klavírními složkami, jemným zpěvem a postoupnou gradací připomínají třeba kolegy z The Fray. Zvláště druhá jmenovaná je zcela upřímnou zpovědí, ve které frontman posílá všechny sny k čertu. „Snake Eyes“ v pomalejším tempu zdánlivě pokračuje, jakmile se ale píseň dostane do druhé poloviny, skvěle vrcholí. Následující „Broad-Shouldered Beasts“ je pochmurnou a upřímnou baladou. V „Cold Arms“ se kombinuje prostá kytarová linka a Marcusův emotivní zpěv, vytvářející mrazivou, leč nesmírně autentickou píseň.

Jednou z nejméně výrazných skladeb je rozhodně desátá „Ditmas“, která už vzhledem k předchozím songům nemá, čím překvapit. Předposlední „Only Love“ připomíná „Snake Eyes“, začíná totiž potichu, končí v řinčivých kytarách a pakliže byste měli obě dvě porovnat, příliš rozdílů mezi nimi nenaleznete. „Hot Gates“ je utahaným ploužákem. Poslední tři skladby působí tak trochu jako vata, která pouze prodlužuje stopáž. Jsou to písně variující a využívající prvky předchozích, takže nějak zvlášť neohromí.

Mumford & Sons se rozhodli vyjít ze stínu folkové hudby. A podle nás se jim to povedlo více než důstojným způsobem. Na „Wilder Mind“ totiž kombinují chytlavé melodie, které se vám prakticky okamžitě zaryjí do hlavy, se zajímavými a promyšlenými texty. Je to deska plná melancholie, v níž se snoubí smutek, ale i radost. A v tom je největší síla nahrávky. Působí díky tomu pravdivě, autenticky, dokáže oslovovat a vyvolávat emoce. Obsah s melodiemi perfektně souzní, a posluchač se tak může zcela oddat poslechu a nechat se zasmušilou nahrávkou unášet.

Jenže změna žánru s sebou samozřejmě nese i svá negativa. Tím prvním samozřejmě budou fanoušci, kteří měli Mumford & Sons spojené s něčím úplně jiným. Ve folku patřili mezi nejvýraznější kapely, posunem a přiblížením se k pop-rocku tak trochu ztrácí na originalitě. A to je druhé velké negativum. I když je totiž „Wilder Mind“ deskou slušnou, nemůžeme se zbavit obavy, že v záplavě současné produkce zkrátka zapadne. O zas tak výraznou a od mainstreamové vlny odlišnou nahrávku totiž nejde. 

Interpret: Mumford & Sons
Album: Wilder Mind
Datum vydání: 4. 5. 2015
Délka alba: 49 minut
Hodnocení: 70 %

čtvrtek 4. září 2014

Recenze: The Kooks - Listen (2014)

cover EP Down
Anglická kapela z Brigtonu The Kooks vznikla v roce 2004 a už dva roky na to debutovala skvělým albem Inside In/Inside Out, které mnohé hudební magazíny zařadily mezi klasická alba rock-n-rollu. Na toto album The Kooks navázali nahrávkou Konk, která sklidila podobný úspěch. Obě alba se vyznačovala důrazem na neotřelý zpěv a chytlavé kytarové riffy. 

Rok 2011 byl pro zvuk kapely zlomový. Album Junk of The Heart už neklade takový důraz na kytary a hudba jakoby směřovala více k popu. Když The Kooks před nedávnem oznámili, že chystají čtvrtou studiovou nahrávku, všichni fandové byli zvědaví, jakým směrem se tahle mladá kapela vydá. Deska s názvem Listen, které předcházelo EP Down, konečně dorazilo. Jak zní noví The Kooks?

Pakliže jste měli možnost poslechnout si zmiňované EP, které se na internetu objevilo někdy v polovině letošního roku, pak máte víceméně představu o tom, jak zní Listen. The Kooks totiž na ní ještě mnohem výraznějším způsobem mixují zvuk kytar, doprovodných efektů a elektroniky. Byť hudba působí mnohem plnějším dojmem, občas se v ní posluchač nechtěně ztratí. Původní The Kooks, kde byla slyšet třeba jen kytara a zpěv, už jsou definitivně pryč. To ale nutně neznamená nic špatného. The Kooks jsou na Listen zkrátka jiní než na začátku, a to je jedině dobře, protože je vidět, že kapela nestagnuje, ba naopak, hledá nové směry a zvuky. Podle nás má teď kapela nakročena více k popu než k rockovým baladám z dvou původních alb, písničky jsou jakoby melodičtější a byť komplexnější po stránce zvuku, plošší v rozmanitosti a originalitě. 

První půlka alba se nese v duchu opravdových vypalovaček (Forgive & Forget, Westside, Bad Habit, It Was London) na taneční parket a romantické pianové skladbě See Me Now a je jednoduše skvělá. Zvuk se kompletně mění v exotické a netradiční rytmy v druhé polovině se skladbou Down, kterou jsme slyšeli již na EPíčku, a navazují na ně zvláštní Dreams, pro nás neposlouchatelná, Are We Electric, vyskákaná Sunrise a nakonec groteskní Sweet Emotion.

Sečteno podtrženo, The Kooks znovu hledají nový zvuk. Daří se jim to, album zní komplexně a jako jeden celek, kde každá skladba navazuje a doplňuje tu předchozí. Máme-li ale mluvit ze subjektivního hlediska, The Kooks z Inside In/Inside Out a Konk nám byli bližší. Listen rozhodně není špatné album, má i hitový potenciál, ale zároveň něco postrádá.

hodnocení: 3.5/5.0

středa 23. července 2014

Recenze: Úsvit planety opic (2014)

bude se jezdit i na koních
Francouzský spisovatel Pierre Boulle se proslavil především knihami z univerza Planety opic. Svět, kde vedle lidí rovnocenně existuje i svět opic, zaujal filmové tvůrce už před desítkami let. Filmová Planeta opic ale také slaví svůj návrat - v roce 2011 to bylo Zrození planety opic Ruperta Wyatta a letos v pokračování v podání Matta Reevese, nazvaném Úsvit planety opic.

Zrození planety opic vyprávělo příběh o tom, jak opice získali možnost uvažovat, sdružovat se a v zásadě tvořit společenství podobná těm lidským. V Úsvitu planety opic se dějová linka posouvá dál - opičí společenství nezávisle a v míru existuje mimo oblasti lidí na zemi, která byla zničena válkami. Jenže lidé se ocitají bez energie, a proto se vydávají k přehradě, která představuje ideální zdroj elektřiny.

Právě kolem elektrárny ale žijí opice. V momentě, kdy se obě společenství střetnou, začíná kolotoč událostí, nečekaných zvratů, pocitů nedůvěry a nejasného rozdělení toho, co je eticky správné a co špatné, co uskutečnitelné a co nikoliv. Na této hranici ostatně film balancuje pořád. Neustále si klade otázky toho, na čí straně je vina, kdo je zodpovědný za vzniklý konflikt a zda jedna ze stran nemohla k vzniklému napětí přistoupit jinak.

A právě v tom je největší síla filmu. Úsvit planety opic totiž divákovi nezodpoví otázku dobra a zla, naopak, nechá na něm samotném, aby zohlednil vše, co se ve filmu děje a udělal si o tom vlastní obrázek. Díky tomu má publikum možnost přemýšlet. Není mu vštěpován jednoznačné sdělení a daný názor, ale polemika o tom, co by kdyby.

Film jako takový velmi dobře plyne a to především díky výraznému důrazu na dějovost, jinými slovy - neustále se něco děje a příběh se posouvá dál. Na své si v něm přijdou milovníci přírody, filozofických otázek, srdceryvných klišé i nefalšované a brutální akce. Technicky se jedná o vyspělý film a, ač Jason Clarke nedosahuje hereckého výkonu Jamese Franca z prvního dílu, obstojí jako solidní hrdina-dobrodruh.

Hlavní roli ale hrají opice a ty vypadají fantasticky, především mimika a detailní záběry vás nenechají klidnými kvůli své věrohodnosti, lidskosti a místy hrůzostrašnosti. Animace pohybu opic sice ze začátku působí trochu kostrbatě, ale po několika minutách si na to divácké oko zvykne. Díky tomu, že film nutí k zamyšlení, dějově se neustále vyvíjí, a proto nenudí, se jedná o víc než důstojné pokračování jedničky. Uvidíme, kam se opice posunou v dalším díle.

hodnocení: 4.0/5.0

pátek 4. července 2014

Recenze: The Klaxons - Love Frequency (2014)


cover k remixům písní z alba
Klaxons jsou jednou z těch kapel, které v prvním desetiletí 21. století zaznamenaly raketový narůst popularity díky všeobecné oblibě britských kytarovek. Vedle nich se více než pozitivního přijetí dočkali třeba Franz Ferdinand či The Kooks. Zatímco dvě zmíněné kapely se všemi alby víceméně drží svého původního žánru, Klaxons se odvrací od vlny dravého punk-rocku a v novince s názvem Love Frequency míří spíše k elektronice. Jak to dopadlo?

Dopadnout to mohlo opravdu katastrofálně, protože takový je výsledek u většiny přechodů z řinčení kytar k elektronice. A navíc elektronika zabila už několikero velkých kapel, za všechny jmenujme Linkin Park, kteří už neví coby. Jenže u Klaxons je to jiné, protože ti k elektronice měli vždy blíž než ke zvuku kytar. Na Love Frequency je to hodně znát, protože ani jedna píseň ze 47 minutové stopáže alba není čistou kytarovkou, a proto v každé z nich uslyšíte elektronické (někdy až příliš vyskákané) beaty, modifikované hlasy, syntetizátory, klávesy a další elektro aranž.

Ač to všechno může znít velmi kriticky, výsledek ve finále docela stojí za to. Klaxons už sice nejsou tak draví jako ve skladbách Magick či Golden Skans z Myths of the Near Future a album je spíše navázáním na tvorbu Surfing the Void, ale co je nejdůležitější, je fakt, že v žánru elektroniky nabízí něco specifického. Místy k vám budou noví Klaxons promlouvat v melancholické náladě, jindy se snaží navodit depresi, někdy zase jakoby ze smutku na chvíli vystoupili a nabízeli naději, ta je však záhy opět zmařena, protože Klaxons jsou na nové desce především temní, hraví, mechaničtí, stále drsní, ale také nevyzpytatelní. 

Nová deska fanoušky prvního počinu nejspíš absolutně odradí. Naopak ty, kteří přišli na chuť Surfing the Void, zase budou mít k Love Frequency mnohem blíž. Ani jedno nic nemění na tom, že Klaxons zaexperimentovali, což oceňujeme, a ač elektronika nebude pro jejich fanoušky něco lehce stravitelného, po čase Love Frequency mohou přijít na chuť i odpůrci elektroniky. Love Frequency je totiž docela chytré elektro. 

hodnocení: 3.0/5.0

pondělí 30. června 2014

Recenze: Hvězdy nám nepřály

plakát k filmu
Poslední roky ve filmovém průmyslu poukazují na zajímavý trend. Zatímco před lety byly středem zájmu velkorozpočtové filmy, zpracovávající kultovní knižní ságy jako Harry Potter či Pán prstenů, letošní rok totiž co do zpracování knižních předloh vykazuje naprostý opak. Do popředí zájmu filmových tvůrců se totiž dostávají literární předlohy soustřeďující se na zdánlivě malé příběhy malých hrdinů. Prvním příkladem letošního roku byl Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, tím druhým je Hvězdy nám nepřály.

The Fault in Our Stars, jak se kniha i film jmenují v originále, má na svědomí mladý americký spisovatel John Green, kterého svět poznal nejprve jako úspěšného tvůrce video-průvodců na kanálu Youtube. Hvězdy nám nepřály vypráví příběh o lásce, o překonání se, o hledání smyslu lidského života, o jeho naplnění a hlavně o tom, jak se všechno zmíněné prolíná do života několika lidí, kteří trpí závažnou nemocí.

Příběh samotné knihy si klade spoustu otázek a především nahlíží na lidský život z jiné perspektivy. Je to příběh o blížící se smrti, která se vyvine v lásku, zároveň je to příběh o lásce, který směřuje k smrti. A ačkoliv je to život, který je odsouzený k zániku dříve než sám naplno začal, je to život o to čistší a naplněnější. 

Jako film Hvězdy nám nepřály funguje skvěle. Lví podíl na tom má skvělé obsazení herců, ať už hlavních postav Hazel (Shailene Woodley) a Augusta (Ansel Elgort) či těch vedlejších (Laura Dern nebo William Dafoe), kteří pravděpodobně ani nehrají, a proto působí tak neuvěřitelně uvěřitelně. Líbil se i nízkorozpočtový vzhled, který ukazuje filmům s přehršlí efektů a animovaných hříček, že to v dobré kinematografii zkrátka není potřeba.

Ale tím, co dělá z Hvězdy nám nepřály jedno z nejlepších dramat letošního roku, je neustálé balancování na hraně komedie a tragédie, na hranici lásky a smrti. Díky tomu má možnost divák alespoň trošičku nahlédnout pod pokličku toho, jak doopravdy vypadá boj o holý život. Jen těžko budeme hledat více autentický, pravdivý a zároveň neskutečný příběh ze života v tak povedeném filmovém zpracování jako je to Joshe Boonea, protože v něm se zdánlivě malí a nevýrazní hrdinové stávají těmi velkými a hlavně opravdovými.

hodnocení: 4.5/5.0

středa 28. května 2014

Recenze: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Alan Karlsson
Severská kinematografie patří ke světové špičce, mnohdy však filmy nedisponují potenciálem mezinárodního trháku. Zdá se, že zbrusu nový film švédského režiséra Felixe Herngrena do této škatulky nezapadne, protože jeho filmové pojetí románové předlohy Jonase Jonassona má více než dobře našlápnuto stát se hitem v zahraničí i u nás. Jaký je ale samotný film?

Příběh se točí kolem stoletého staříka jménem Alan Karlsson, který si v den svých stých narozenin uvědomí, že ho to v domově důchodců už nebaví. Zjišťuje, že okna jsou nezajištěna, otevře je, vyleze a zmizí. Cestou se dostává do neuvěřitelného kolotoče neočekávaných a nepředvídatelných událostí, kterého zavedou do nejrůznějších koutů světa. Cestováním Karlsson vzpomíná na svá dobrodružství z mládí a divák tak postupně zjišťuje, že Karlsson není obyčejným staříkem; je to totiž člověk, který měl co do činění se španělským generálem Francem, setkal se se Stalinem i prezidentem Trumanem a nepřímo se účastnil studené války. 

Co dělá ze Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel neobyčejnou záležitost, je všudypřítomný humor a nadsázka, který svým severským přístupem působí mezi americkými a českými komediemi neuvěřitelně svěže. Vedle toho, že se divák dočká dílčích komických situacích, může se těšit i na daleko komplexnější a o to vtipnější ahistorické souvislosti - Stalin, prezident Truman, generál Franco nebo bratr Alberta Einsteina tu nefungují jako historické osobnosti, ale jako karikatury dělající si srandu samy ze sebe. 

Film velmi příjemně plyne, potěší výborná výprava a především skvěle vybraní herci. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel ale staví především na humoru, který funguje naprosto bezchybně. Není proto divu, že celé kino se při promítání popadalo za břicho. Celých 114 minut filmové stopáže se rozhodně nebudete nudit a mnohdy vás při sledování napadne a potěší podobný styl humoru, pro který milujeme film Forrest Gump. Nedokážeme si představit větší pocty než srovnání právě s tím filmem. Staříka doporučujeme!

hodnocení: 4.0/5.0